Published under the pseudonym MykoPohádka
Hrad stál op kopci, ale nebyl už hrad. Byl to labyrint kmenů a vláken, šedých a mokrých, které se táhly přes chodby jako krevní cévy. Zdi se kroutily, jakoby dýchaly, a každý krok ozýval pod nohama v tichém šepotu.
Petr se zastavil u mostu, který nebyl most. Vlákna se napjala přes propast, a on cítil, že s každým krokem cítí více než jen strach. Cítil mycelium v kostech, v mozku, ve svých snech, které už nebyly jen jeho.
— Kdo tu vládne? — zeptal se nahlas, ale věděl, že odpověď nepřijde slovem.
Vlákna se zavlnila a Petr pocítil hlas, ne hlas, ale paměť místa, která ho učila pomalu chápat, že hranice mezi hradními zdmi, lesem venku a jeho tělem se rozplývají.
Ucítil dědictví starých rytířů, ale byly jen stíny, spojené se spórami a vlhkostí. Každé rozhodnutí, které učinil, proplétalo jeho mysl s ostatními, kteří kdysi chodili po hradě. Smrt i život zde byly jen zpomalený rytmus růstu a rozkladu.
Večer, když Petr seděl na zemi, spletený s vláknem, které mu protékalo žilami, pochopil: hrad učí jinak než učí lidé. Učí přežít jako součást sítě, kde strach i fascinace jsou jedna zkušenost. Když zvedl oči, viděl spóry tančit v měsíčním světle, a poprvé cítil, že konec světa nemusí být katastrofou. Může být učením.